Vnitřní démoni

Sedím v parku, chladný prazdroj leju do lebky. Snažím se smířit s vnitřními démony, počasí je k tomu přímo ideální. Je poněkud nevlídno. Čtvrť, kterou nazývám svým domovem je liduprázdná. Většina nejspíš odjela na chaty, uniknout aspoň na na víkend městskému životu. Připaluju cigaretu a říkám si jak je zvláštní že človék který mě byl nejbližší, tu z minuty na minutu není a já s tím nemůžu nic udělat. Tolik bych toho chtěl říct, jsem slaboch říkám si. Ale copak můžu otce otčíma vyhodit z bytu, když ani z právnického hlediska na to nemám nárok? Zasloužil by si to. Jediná věc, v kterou můžu věřit, je ta že ho snad osud za jeho chování dostane na kolena, jako malého otravného parchanta. Další věc, v kterou věřím a spoléhám, je fakt, že po mé smrti se budu moci omluvit mámě. Vysvětlit jí že jsem s otcem nemohl nic udělat. Přitom rozbít hubu by pro mě bylo tak lehký. Ale co by to vyřešilo? Stejně nás jednoho krásného dne naše skutky doženou a právě ve chvíli kdy to budeme co nejméně čekat. Jdu domů se zaťatýmy zuby. Protože až otevřu dveře, bude u nás určitě sedět ta jeho pinda a důležitě vykládat. Ještě že nevlastním zbrojní průkaz.