Když beznaděj klepe na dveře.

Je půl páté ráno, budík na mobilu má ještě dvě hodiny čas, než začne halekat svoje melodie napříč spícím bytem. Jenže já zas jako obvykle nemůžu spát.

Myšlenky se mě prokousávají mozkem jak stádo krys zkrze ztrouchnivělé zdi starého domu. Bude to půl roku, co moje máma nadobro zavřela oči na tomhle světě. Musím se trpce smát naivitě, s jakou jsem doposud pohlížel na tenhle svět. Ani neuběhly tři měsíce od matčiny smrti a nevlastní otec si hned našel novou ženskou. Nejspíš preferuje pořekadlo, sejde z očí, sejde z mysli. Pro mě jako jejího syna těžko překousnutelné sousto. Ani jedenkrát se nezmínil, že by mu nějak chyběla nebo tak. Chová se jako idiot. Začínám ho nesnášet. Nebyl ani schopný zařídit pohřeb, na to nemám slov.

Začíná se mě zmocňovat nechuť k lidem, k okolí a hlavně k němu. Ztrácím iluze o světě, možná je to synonymum pro dospělost v pravém slova smyslu. Na to že mě je dvacet sedm tak brzo teda. Sedím právě na balkoně s cigárem v puse, pozoruju olověný mraky na obloze. Musím se smát. Vzpoměl jsem si na jeden příspěvek uveřejněný nedávno na této stránce, kde si jedna holčina stěžovala na boží nespravedlnost. Vy v nějakého vůbec věříte?

No nic pomalu se zvedám a jdu vedle do nonstopu zahnat tu nechutnou hořkost. Jsem jí tak plnej, že už nevím kam s ní. Všechny nádoby ve sklepě beznaděje jsem už naplnil po okraj.