Mrzí mě to.

Sedím a přemýšlím o tom, proč si nevážíme lidí, kteří nás denodeně obklopují. Kolikrát na ně nadáváme, popřípadě se s nimi dohadujeme o malichernostech. Jenže až tu nebudou, budeme si vyčítat každičkou vteřinku hádky. Každá vteřina bude jako několik desítek kilogramů hozených na naše záda, co nemůžem sundat. Tlačí nás to k zemi a je hrozně těžký vstát. S mojí mámou, jsme měli takovej náš malej sen. Chtěli jsme se jednou za život podívat na skandinávský poolostrov. Já si pořád říkal, že je spousty času se tam dostat. Jenže jednoho rána, kdy jsem ji musel volat záchránku jsem se dozvěděl, že ten náš sen se rozplynul jako pára nad hrncem. Řekli mě, že máma je mrtvá a já věděl, že už jí tam nikdy nebudu moct vzít. Dal bych všechno za to, kdybych mohl aspoň jednou zase vidět ten její úsměv, udělat jí radost, nebo jí jen tak rozesmát. Jenže už nic z toho se nedá zopakovat a proto si važte lidí okolo sebe, protože nikdy nevíte jak dlouho na tomhle světě, ať už oni nebo my budeme.