Osud si nevybírá

Ahoj...Můj životní příběh je tak ohavný a plný hrůz,že bych ho nepřála ani tomu nejhoršímu trestanci.Chci se o to s někým podělit,a také vás varovat abyste nedělali stejné chyby.Tak tedy...
Od mých sedmi let mě matka psychicky týrala.Začalo to jako stále se stupňující urážky a volně to zašlo až do toho,že mě začala mlátit.Měla jsem po celém těle modřiny,boule,otoky a monokly.Matka,když se jí ptali co se mi stalo,se vymluvila na to,že jsem upadla na schodech a všichni těm kecům věřili.Mému otci to bylo úplně jedno,pil a často nepřišel třeba týden domů.V devíti se o mě začaly zajímat učitelky ve škole,všimly si,že se mnou není něco v pořádku.Matka mi vyhrožovala,že mě zbije ještě víc,když o tom jenom ceknu.Ze samého strachu jsem se ale jednou podřekla.Tím to všechno začalo.Ředitelka to nahlásila sociálce,která mě velice brzy odebrala mým rodičům a já putovala k babičce.Tam se všechno na chvíli trošičku zlepšilo.Jenže se stěhováním přišla i nová škola.Nastoupila jsem tam do osmé třídy.Ze začátku to bylo docela fajn,jenomže potom si na mě začali dovolovat.Dovolování přerostlo v trvdou šikanu,a já opět neměla na světě nikoho.Začala jsem pít.Hodně.Věděla jsem,že na osmou třídu bych na alkohol neměla mít ani pomyšlení,ale když já byla tak zoufalá..Ve čtrnácti mě znásilnil kluk o dvě třídy výš.Nikomu jsem to neřekla a navíc,babiččin stav se začal zhoršovat.Musela jsem i vynechávat školu,abych mohla být s ní.Mě to ale nevadilo,hlavně jsem doufala,že na světě mám alespoň babičku.Toto se ale změnilo,když babička po roce zemřela na mrtvici.V tu dobu jsem se začala řezat.Putovala jsem zpět k rodičům,otec si podle mě ani nevšiml,že někdo přišel,a matka byla pořád stejná svině.Ve škole se se mnou i nadále nikdo nebavil,všichni věďeli o tom,čím jsem si prošla a měli mě za tu,co se řeže,za tu 'šáhlou'.V tu dobu jsem sebrala veškeré své úspory,a navštívila psychologa.Nedokázal mi pomoci ani psycholog,ani psychiatři se svými léky.Tak jsem si řekla,jestli problém nebude v tom,že se přes to nedokážu přenést.Začala jsem ignorovat svět kolem,vnímala jsem jen sebe a své pocity.Šlo to velmi těžko a rodiče v mém uzdravování bránili,ale cítila jsem se vnitřně trochu lépe.I v této škole mě ale dostihl děsivý stín šikany a to až tak,že jednou,když mě parta surových idiotů zmlátila do bezvědomí,přijela to řešit policie.Znovu jsem byla odebrána rodičům a přesunuta do dětského domova,to vše ve čtrnácti letech.V děcáku jsem se ale neupínala na nikoho jiného a začala jsem si psát deníček.Ten mi také částečně pomohl.Řezat jsem se skoro přestala,i když občas jsem tomu podlehla.Za nějakou dobu jsem si našla jednu kamarádku,která je mi jako sestra,možná ještě bližší.
Dnes jsem už docela normální šestnáctiletá holka.Šrámy na těle se mi skoro všechny zahojily,ale ty šrámy na duši už tam zůstanou nezaceleny navždy.Tímto vám chci všem,co prožíváte podobný osud dodat aspoň trochu naděje a přesvědčení,že svět vám to sice dá sežrat,ale vy musíte jít dál.Stejně jako já.
Dne