Fiktivní dopis na rozloučenou

Prý se člověk nenarodí, aby trpěl, ale někdy mě to tak přijde, někdy to špatné prostě do života vyjde. Myslím si, že mě má rádo dost lidí, přátel i rodina. A to není málo. Ale žít sám ze sebou je prostě za trest, zvlášť když traumata do duše to špatné vryjí. Pak se člověk i stydí. Kdybych tady nebyl a nevnímal vůbec nic, určitě by lidé ode mě nedali ruce pryč, tak si myslím, že by přátelé i rodina brečeli a trápili by se. Teď vyjmenuji, kdo mě moc pomáhá: určitě táta s mamkou a přátelé: určitě nechci na nikoho zapomenout, nikoho opomenout. Za poslední dobu jsem udělal řadu pokroků, ale někdy to prostě je málo, je toho málo, co by za to stálo. Jsem peer konzultant, znám věci, co mi pomáhají. Umím ze sebou pracovat, ale neumím někdy sebe milovat. Hledám svou lásku, svoji druhou polovičku, hodně toho dávám v sázku, ale je to křeč, je to jako když hraješ a je v tom skreč, křeč i síť Ti dává špatnou teč a nevybereš nikdy smeč. Udělal jsem v životě spousty chyb, ale kdo je nedělá. Nikdo. Tímto končím moje psaní, hledám hodnou paní. Určitě mám dobré srdce, empatii, umím tvořit poezii. Mám srdce na svém místě, ale v životě nemám místo jisté. Naděje je důležitá, je na čem stavět, snažím se pracovat, svoji duši i svět milovat, jen neumím malovat.