Ze života blázna díl 1

Dnes ráno jsem opět vstal, ostatně jako každé ráno za 26 let co jsem na světě. Je to divný jev, večer usnete a ráno se zase probudíte..nevím, jestli to tak mám jenom já nebo všichni, ale občas mi to fakt vadí. Možná ani né tak to probuzení ( i když jistě znáte rána do kterých se probouzet nechcete, například probuzení do pracovního dne), ale nutnost jít spát. Tolik promarněného času, během kterého by se dalo dělat spousta jiných věcí, například shlédnou čtyři až pět pěkných filmů, zajít někam na pařbu, účastnit se nonstop maratonu v onanování a plno jiných užitečných věcí. Skrátka nerad spím, ale musím, protože když nespím, tak jsem unavený, další zvláštnost, kterou doufám opět netrpím jenom já. Všichni jsme prý stejně postižený. Tedy alespoň v tomhle případě, spousta z vás je postižených spoustou jiných věcí o kterých já bohudík nemám ani páru. Nicméně přesto všechno, se ráno probudím a říkám si je to tady, opět blbý den, ale ty to zvládneš, protože jsi super, jsi jedinečný a možná, kdyby ti nebylo blbý se tak nazívat ve společnosti ostatních lidí, řekl by sis, že jsi bůh. Říkám si to každé ráno před zrcadlem, alespoň deset minut, ale stejně mám pocit, že ten hajzl, kterému říkáme odraz v zrcadle mi to moc nevěří...a tak ho vždycky šmejda jednoho ničím sestřelím a pádím koupit nové zrcadlo, přičemž se mě drží ono pověstné sedm let neštěstí násobené nekonečnem. Ale co říkám si, plno lidí má třeba furt štěstí, ale já mám to štěstí, že mám furt smůlu a to je mnohem lepší no ne? Moment, můj dozorce říká, že je čas vzít si své obvyklé léky. Beru je nerad. Ale musím, protože když tak dobrovolně neučiním, tak mě vždy čeká trest elektrickým šokem a věřte, že dostat elektrošok takhle k večeru není vůbec nic příjemného. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak ono to není nic příjemného ani ráno či odpoledne. Tyto prášky, které nám zde dávají jsou na bázi tripu. Taková halucinogenní droga, díky které alespoň na pár hodin zapomenem, že jsme zavřený v tomto ústavu. Včera jsme si třeba všichni hráli na motýli a květiny. Bohužel jsem byl vybrán jako květina a sednul si na mě sto dvacetikilovej motýl. Díky bohu na jednu stranu za ty prášky, protože jen díky nim, jsem přežil tu bolest, myslím tu bolest, když vám prasknou čtyři žebra a zlomíte si ruku. Mám takovej zajímavej poznatek. Pokaždé, když kliknu na nějaké písmenko tou zlomenou rukou tak to bolí, ale čím to je nevím. Dozorci se snámi moc bavit nechtějí a s ostatními se zase nechci bavit já, protože upřímně řečeno to jsou blázni. Nechápu, proč já, ač zcela normální, musím pobývat na hromadě s touto chátrou. Asi vás bude zajímat, proč mě sem zavřeli. Hvííííííííííí Huáááááááá , to bych taky rád věděl...Hvííííí Huáááááá....asi vám bude nejlepší popsat, jaká situace mě sem dostala. Ale to necháme až na příště, prášek, který sem před chvílí dostal, začíná pomalu, ale jistě působit. Hvíííííí Huáááááá.....Dneska bude prý super hra....já budu moucha a všichni ostatní plácačka..já se tak těším...Hvííííí Huáááááá....Hvííííí Huáááááááá...Hvíííííí Huááááá...AU...Hvíííí....pokračování příště.