Přátelství je výsměch! Já chci lásku!

Nevím, jestli se tomu všemu mám začít smát, nebo začít brečet. Láska se dokáže rychle změnit v nenávist a zášť, stejně tak ale může naopak z nenávisti vykvést láska. Já miluji pořád tu jednu jedinou a ne jinou, i když beznadějně, ale na to jsem si již i zvykl. Pokud cítíte každý den bolest, pak už vám to ani nepřijde. Ale o tom jsem tu koneckonců již jednou psal. Zkrátka se do mě zamilovala jedna slečna. Jenže já miluji tu svou čtyři roky, a i když jsem od ní vlastně nedostal jediné políbení, tak nejsem schopen přestat. Miluji a beznaděj mi dává naději. Jenže tím si o to více uvědomuji, co musí cítit ta, jež se mi chce zalíbit. Nejhorší je, že ona se trápí kvůli mně vlastně skoro stejně tak dlouho. Mám zkrátka výčitky svědomí. Cítím, že jsem sobec, když pro svou lichou naději ubližuji druhému. Víte, já jsem poměrně velký altruista a mnoho věcí vnímám trochu jinak než ostatní. Byl mi dán velkou měrou rozum a stejně tak velkou měrou cit. Možná bych za to měl vlastně děkovat, protože jde přeci o obrovskou výsadu. Jenže má touha po poznání mě ubíjí, filosofie mne ničí a fyzika mi dokazuje mou hloupost. Jediné v čem jsem tedy „dál“ je to, že alespoň vím, že vlastně vůbec nevím. A stejně tak to mám se srdcem. Vím, že svému srdci nemohu poručit, koho má milovat, ale zároveň miluji natolik, že nejsem schopen snést, aby kvůli mně někdo trpěl. Dokonce jsem byl už i odhodlaný se „obětovat“ a pakliže ona ve mně vidí své štěstí, tak jí ho dát. Lepší když bude nešťastný jeden, než dva. Akorát pak se stalo to, co jsem naznačil na začátku, láska se změnila v nenávist. „Z neopětované malé lásky vzejde přátelství, z neopětované velké lásky se zrodí nenávist.“ Slova klasika, já jsem zjistil, že pokud je vaše láska „větší než obrovská“ zkrátka nekončící, pak láska popřená nenávistí se změní ve zbožnost. Já se tak naučil tu v mých očích čistou a neposkvrněnou duši zbožňovat, ale já začal být nenáviděn. Ačkoli to skrývá, ta obrovská zášť vůči mně je bijící do očí. Zkrátka ke mně cítila asi „jenom“ obrovskou lásku. Asi si říkáte, co vlastně chci slyšet. Dostal jsem radu, ať jí zkrátka řeknu, že ji nedokážu milovat, a pokud to nepochopí, já s tím nic udělat nemohu. Tu radu jsem dostal od dívky, koneckonců mí přátelé jsou až na jednu výjimku jenom dívky, lépe si s nimi rozumím. S touto odpovědí, ale nejsem schopen sám sebe ztotožnit. Myslím, že si musím vážit každého člověka, a pakliže jsem někým milován, nesmím mu ublížit, neboť ten člověk vám dává ten nejcennější dar. Jenomže ta láska, vidím, se začíná měnit v nenávist a to nechci, myslíte, že se s tím dá něco udělat? Chtěl jsem jí pozvat do divadla, a pak třeba na večeři a promluvit si s ní, akorát se bojím, že by to bylo zavdání další naděje a následně ještě větší bolesti. Nechci jí ublížit ještě víc. Nevím, jestli by to nepochopila jako výsměch. Vím, že přátelství jí nabídnout nesmím, to by byl výsměch…