V 15 letech do zaharničí

Dobrý den,
víte dolehl na mně určitý psychický stav, kterým si jednou projde asi úplně každý. Musím se z toho jednoduše vypsat. Je mi 15 let, chodím na dosti prestižní školu. Moji rodiče nemají na mně nijak velké nároky, jediné, co si přeji je, abych byla štastná a já je nikdy v životě nechci zklamat. Přišla mi nabídka odjet do Francie na střední školu a začala jsem o tom opravdu seriozně přemýšlet. Byli jsme se tam s mámou podívat, vše je naprosto ideální. Měla bych pokoj na internátu úplně sama pro sebe, francouzsky umím bravůrně, takže bych neměla vůbec žádný problém s aklimatizací. Moje velká vášen a koníček je ale můj pes,zlatý retrívr Fredy, kterého nechci vůbec opustit, s ním se cítím tak svá a je mi s ním strašně dobře, spolu jsme neporazitelní. Strašně ho miluju a nechci ho tady nechat. Zase si myslím, že bych byla blbá, kdybych do Francie neodjela kvůli němu. Nevím, jak to vyřešit a nevím, jak to udělat, aby tam mohl být se mnou. Popravdě rok dozadu bych odjela bez mihnutí oka, ale dnes, kdy jsem si našla strašně moc kamarádů, kteří mi rozumí, pejska, který mně má rád a nabila trochu sebevědomí a cítím se strašně neskutečně štastně se mi nikam nechce. Vím, že tam jedu na vlastní pěst, takže se můžu vždy kdykoliv vrátit, ale bojím se, co si o mně všichni pomyslí. Bojím se, že až to řeknu mých kamarádům pejskařům, tak mně odsoudí k smrti za týrání psa, bojím se, že až bych se třeba vrátila, ztratila bych všechny kamarády a brali by můj odchod jako zradu. Cesta na mou nynější školu je vždy možná a vždy jsem tam vítaná. Opravdu nevím, co mám dělat. 3 roky jsem žila v žalech mého nespokojeného života a udělala bych skoro cokoliv, abych ho mohla změnit a ted když nastala příležitost, začal být můj život tak strašně ideální a já vůbec nevím, jak se rozhodnout. Vím, že ve Franci dřív nebo později skončím, protože si s ní strašně rozumím, miluju ty lidi, mí kamarádi jsou jenom francouzy, kteří žijou v Česku a vidím tam svojí budoucnost, ale nevím, jestli to není moc brzo. Děkuji