Sebepoškozování - příběh

Měla jsem psychické problémy už od svých dvanácti. Vždycky mi z toho pomohli přátelé a rodina, ale prostě jednou už ani oni nestačili. Jako velký fanoušek knížek o problémech teenagerů, jsem četla i o tomto tématu - sebepoškozování. V knihách to vždy bylo popisováno jako něco úžasného, tak jsem to taky zkusila. Vzala jsem žiletku a jemně si přejela přes ruku. Bylo to neskutečně uvolňující a tak jsem v řezání pokračovala. Byl to nádherný pocit uvolnění, ale... I tato věc mi přinesla nemalé potíže. Má kamarádka se se mnou odmítala bavit, dokud toho nenechám, lidé se mě neustále ptali na krvavé šrámy, které jsem maskovala dlouhým rukávem. Po několika dnech jsem si ale uvědomila, že to nemá cenu. Žiletka problém nevyřeší, jen ho zasune na okraj našeho vědomí a mi ho potom neřešíme. Přestala jsem se řezat, kamarádka se se mnou začala zase bavit a z krvavých řezů na ruce se staly jizvičky, které mi nadosmrti budou připomínat mou chybu... Ale musím se přiznat: Ještě teď, asi po dvou měsících, mám vždy, když se koupu, nutkání vzít žiletku a přejet si jí po zápěstí.
A proč tohle píšu? Protože vím, že nejsem jediná, kdo má tyto problémy. Tahle zpověď je o tom, že chci přimět ty, co se řežou, aby toho jednoduše nechali a své problémy řešili. Piště komentáře o vašem příběhu nebo o zkušenosti se sebepoškozováním. Ráda si ho přečtu.