Jaký to má smysl.

Ahoj všichni, kteří toto čtete. cítím se zvlášť v posledních dnech mizerně. Okolnosti mě přiměly rekapitulovat svůj život. Kdo jsem, čeho jsem dosáhla, komu jsem prospěšná. Výsledek je dost skličující. Byla jsem kdysi asi docela chytrá. Dobře jsem se učila. Později v práci jsem docela rychle postupovala nahoru. Muselo to být fakt hlavou, protože nejsem nijak hezká a nikdo za mnou nestál. Zvládala jsem práci, domácnost se 2 dětmi. Děti se mně povedly. Jsou už dospělé a vedou si v životě dobře. Pak se najednou všechno zvrtlo. Přestěhovali jsme se z paneláku do rod. domu k mým rodičům. Bylo to tak naplánované už dlouho. Dům jsme od rodičů částečně koupili a částečně dostali s tím, že se o ně postaráme ve stáří a v nemoci. Tehdy mně bylo 42 let. Rodiče byli ještě docela aktivní. V domě nás vlastně nenechali o ničem rozhodovat, ale makat jsme museli. Najednou jsem byla denně sledovaná, hodnocená, kritizovaná. Nějak jsem to neunesla. Doma mě nic nebavilo, v práci to ještě šlo. Ale domů se mi moc nechtělo. Už jsem neměla všechno podle svého, všechno vypulírované, upravené. Musela jsem na zahradu, zavařovat ovoce, ne podle sebe, ale podle rozkazu. Naší mamince se nedalo odporovat. Nikdy, ani když jsem byla malá. Občas pomohla sklenka něčeho ostřejšího. A to byl začátek konce. Sklenka přerostla v několik lahví denně. V práci to šlo z kopce. Nakonec jsem pít přestala. Ale dnes nejsem nikdo. Jsem už v důchodu, starám se o dům, o zahradu, o manžela a oba rodiče. Nemám kamarády. Nemám čas jít ani na procházku. Nemám čas na koníčky. A vlastně už ani nic pořádného neumím. Jsem domácí služka, které si nikdo neváží. Nevážím si ani sama sebe. Má takové přežívání ještě smasl? Chodím jako stroj. Makám jako stroj. Už ani nevnímám jak krásně zpívají ptáčci. Jak hezky kvetou stromy. Všechno strašně rychle utíká. Jediná radost jsou vnoučata, která občas přijedou. Jedině s nimi přijdu na jiné myšlenky.