Ahoj,
díky za komentáře. Mám se pořád stejně. Chvíli v pohodě, chvíli naprosto mimo. Zatím, jsem se neřízla, snažím se to přemáhat, ale je to čím dál těžší.
Je to těžko vysvětlitelné, při řezání njede o pokus o sebevraždu, to vůbec, jen to nějka ulevuje od napětí, stresu, pokaždé mám pocit, jako by to ze mě spadlo. Dělávala sjem to na gymplu, vždy když jsem byla ve stresu, měla problémy atd. Bylo to šílené období, pořád jsme nosila dlouhé svetry, aby nikdo neviděl mé jizvy, nikdy jsem se neřízla hluboko, přes žílu, nebo tak něco, rpostě jen stačilo, aby tekla krev. Zajímavé je,že mám strch z bolesti, že mě nějaké zranění bude bolet, ale tady u toho, ta bolest vůbec nebyla problém. Nikdy jsme o tom nikomu neřekla, ale pak jsem se rozhodla přestat. Už ani nevím proč, a ajk jsem to tehda zvládla, ale zvládla jsem to.
Věřím, že bych to teď zvládla znova, ale jistá si tím nikdy nemůžu být. Člověk prostě nevéí jak se zachová. Zda do toho zase spadne, nebo se tomu vyhne. Proto se snažím to neudělat, ale je to čím dál težší. Prostě občas se dostanu do stavu, kdy bych nejraději vzala žiletku, a řízla, ne proto, abych se zabila, ale proto aby s emi ulevilo.
|