Naivní hloupé mé já

Nechápu, jak člověk může být tak naivní jako jsem já. Věřit nějakým povídačkám a řečičkám dokážu prostě jen a jen já! Nevím proč, dokážu lidem tak snadno věřit. No věřit, já vlastně nikomu nevěřím, protože já jsem pro lidi jen tvor, kterého můžou využívat, zneužívat jeho dobrotu a to jak je moc hodný a obětavý. Se vším pomůže, vysvětlí, vyslyší a v neposlední řadě i udělá za něj. Narodila jsem se asi jako strážný anděl životů mnoha osob okolo mě. Krásný to úděl můj. Jo beru to, většinou mi to nevadí, ale jsem přeci jen člověk a potřebuju nějaký hnací plyn, proč být na tomto světě aspoň trošku ráda. Nevím kolik lidí mě mělo, kdy skutečně rádo, to mohu jen typovat. Ale i ti lidé mě občas štvou, ač je mám seberaději. Taky si k sakra, přeju mít někoho, kdo mě bude mít rád, tak jako já je. Prostě, že přijde a sám mi řekne, jo pojď, vyrazíme, co by si chtěla podniknout, co by se ti líbilo?? A ne: nemám s kým jít, půjdeš? Jo to neřeknou, že nemají nikoho lepšího, ale kdo by za mnou šel, kdyby někoho jiného měl. Nebo by řekli: napadlo mě, že bychom mohli toto, nemám nic jiného na práci. Někdy prostě mám někam jít chuť, vidět tenhle film, zajít na vínko, zajít do divadla nebo na koncert oblíbené kapely. A co??? Nikdo nemůže, protože prostě nedostanou „svolení“, nemají peníze a nebo prostě nemají rádi druh této zábavy. Asi jsem určena k převážně osamocenému životu, kde mi společnost bude dělat notebook a v neposlední řadě kočky. Fakt ironie života nebo, co to je.

K tomu jak já jsem vlastně naivní. Nemám ráda to: přijedu, půjdeme, budu mít čas, bude to super a prostě všechny povídačky, kteří nějací lidičky krmí mou osobu a tím, když to nedodrží a mě velice zklamou. Proč, prostě nedrží jazyk za zuby a jednodušše nemlčí. Já bych se zbytečně na nic netěšila a oni by se nemuseli trapně vymlouvat, proč to vlastně nejde a nebo bych si o nich nemusela myslet, to, co si pak myslím. Chtěla bych tak ráda jednou zažít to, když osoba, od které jsem naposled slyšela tak krásné „plány“ je splnila. Zda se toho však někdy dočkám, netuším, a nejvíc mě štve, že už se mi na tuhle chvíli nechce čekat, už čekám moc dlouho.