Má můza

Mou múzou pro psaní je smutek. Možná vám můj příběh bude připadat ubohý, přesto se vám s ním svěřím. Největší ubohostí je, že můj smutek začal závistí. Záviděla jsem svému mladšímu bratrovi otcovu náklonnost. Nejdříve to byl jen pocit, ale jak šel čas, stále víc jsem se mu oddalovala. Začala jsem číst složitou četbu, hrát na kytaru, dokonce jsem napsala knížku povídek, ale s každým úspěchem se propast i má závist prohlubovala. Po té, co se naši rozvedli, začal zapomínat na mé svátky a narozeniny, zatímco bratr dostával jen tak z rozmaru kola a mobily.
Když si našel přítelkyní, podnikal s jejími dětmi to, co s námi odmítal. Bral je do kina, nakupoval jim věci, dokonce je vzal k moři.
Nejvíce tvořivé období jsem měla, když jsem dostala pochvalu třídní učitelky a vyznamenání, ale otec byl nejvíc nadšen bratrovou důtkou ředitelky školy.
Asi si říkáte, že jsem mu měla říct, co cítím a jak si připadám, ale já mu to říkala, vždy mě odbyl, že se mi to jenom zdá, protože se z bratra snaží udělat chlapa.
Nyní je to již déle, co se se svou přítelkyní rozešel. Teď kašle na mě i na bratra a stará se o dítě své sestry.
Vím, že to není ten nejsmutnější příběh, co jste kdy četly, ale i když je to více než tři roky, přijde mi líto, když se o nás i cizí lidé zajímají víc než vlastní otec. Tak tohle je krátce a jednoduše má múza.