Toužím vraždit

A je mi z toho zle. Motá se mi hlava a nedokážu normálně fungovat. Ta touha je silná. Už jsem několikrát začala naprosto vážně plánovat vraždu, což ovšem ztroskotalo na tom, že bydlím v takové díře, že tu ani není koho vraždit. Chtěla jsem zabít svou kamarádku, když jsme jely vlakem, ale v tom mi bylo zabráněno. Bylo mi v tu chvíli tak zle, že mi bylo úplně jedno, že je kolem spousta lidí.
Nejhorší jsou demoralizující sny. Své sny si pamatuji velmi živě a když tam někoho vraždím, je celý den v háji. A také chemie. Fenol je jedovatá látka, která leptá pokožku... Okamžitě mě napadá, co všechno by se s tím dalo dělat.
Chci zabíjet. V mých představách je to skvělý pocit, mít nad tím člověkem moc. Toužím po tom, mít koncentrák. Tolik bezmocných obětí po ruce, snadno dosažitelných. Bylo by to krásné, jejich strach a utrpení. Chci, aby se mě bály, prosily o milost a slibovaly cokoli, jen abych je ušetřila. Bavilo by mě si s nimi hrát a dávat jim falešné naděje. Ale neunikly by. Ani jedna z nich. A nakonec by trpěly tak, že by ještě prosily, abych to už ukončila. Nádherná představa.
Jenom vás prosím, abyste mě za tento text neodsuzovali. Prostě to píšu tak, jak to cítím. Už mám dost té věčné přetvářky. A nejsem nacistka. V principu s válkou a vyvražďováním nesouhlasím, ale kdyby se mi to hodilo... No prostě tak.