Kudy kam?

Už pět let žiju s mužem (já 27 on 37),máme spolu krásného syna a nyní čekáme potomka druhého. Zní to jako pohádka,co? Před 5ti lety jsem se léčila z drogové závislosti,přítel mi tehdy relativně pomohl,ačkoliv největší zásluhu má terapeutka. Poté jsem otehotnela. Už v tě době jsem poznala,ze něco nebude tak jak má být. Alkoholove výstřelky spojené s nadavkami,trvající vlastně dodneška,ačkoliv už se to vygradovalo i do bezalkoholovych chvil. Narození dítěte vše na chvíli uklidnilo. Sem tam jsem se vydala pobavit s přáteli,povinnosti rodiče jsem ale nezanedbala. Vždy jsem se musela alespoň měsíc dopředu ponizovat a o tzv.propustku se prosit. Už tehdy jsem si říkala stojí to za to? Po navratech jsem většinou byla kurva,devka atd.. až jsem přestala.mít chuť chodit se bavit úplně. Do finále byl už pak i problém sednout si se sousedkou na víno na zahradě. Přišlo mi to dosti omezující ,dost jsem propadala depresím,cítila jsem se hodně sama (což trvá do dnes).. s tímhle bohužel žijí do dnes. Nyní přes veškeré zdravotní komplikace,čekám druhé dítě. Neuvěřitelná náhoda. Situace se opakuje. Nakonec poslouchám,jak dítě není jeho a podobně. Hodně to bolí. 4 roky máme oddělené ložnice,člověk usíná sám,nemá koho obejmout,koho vzít za ruku. Ani si normálně nepovidame. Sex jednou za půl roku bez jakýkoliv emocí,poté se odebiram do své ložnice,bez možnosti usínání v objetí,nebo jen vedle sebe. No a tak jsem to už jednou nedala a v alkoholovem opojení přítele podvedla. Prostě jsem jen chtěla trochu nehy a citu .Z pratel mi skoro nikdo nezůstal,bohužel. Co dál? Už tolikrát jsem chtěla odejít,výhrůžky ze přijdu o dítě mě ale z toho rychle vyvedly. To se ale budu celý život trápit?