Existuje bisexualita?

Hned po přečtení titulku mnozí odpoví razantně ne. Mnozí možná dodají, že existuje homosexualita a ten kdo o sobě tvrdí, že je bisexuál buď neví, co chce nebo se snaží zlehčit či lehce zastřít svou homosexualitu.
Jsem však jiného názoru a jsem zároveň zdárným příkladem.
Narodila jsem se do běžné české rodiny s dobrým zázemím, dětství jsem měla dle mého názoru krásné. Období puberty pro mě bylo trochu složitější díky rozvodu rodičů. Ale i tak bylo normální. Avšak právě v tomhle období dospívání jsem si začala uvědomovat, že asi není se mnou úplně všechno „v pořádku“. Začalo to kamarádkou, která k nám do malebné podhorské vesničky zavítala vždy o velkých prázdninách a já s ní v tuto jmenovanou chvíli trávila snad více času jak s rodinou. Společně s ostatními kamarády jsme podnikali výlety, jezdili na diskotéky a všechno co mladí lidé asi tak o prázdninách dělají. Po čase jsem si začala uvědomovat, že se v její přítomnosti cítím jaksi nesvá a nedokázala jsem sama sobě vysvětlit proč tomu tak je. Říkala jsem si: „Co je to za blbost, vždyť je mnou skoro nejlepší kamarádkou, tak co je? Měla bych se s ní ba naopak cítit uvolněně a v pohodě“. Nakonec jsem to uzavřela s tím, že asi už blbnu .. Pak se to stalo… Jedno dne jsme se s kamarády sbalili stany a vyrazili na týdenní pobyt k Pastvinské přehradě. Hned druhý večer jsme s onou kamarádkou skončily na břehu přehrady, sedíc na obrovském kameni a povídaly si o všem možném, smály se, pošťuchovaly. Pak se ke mně přitulila, že je jí prý zima a že se navzájem zahřejeme. V tu chvíli jsem ztuhla, všechna slova i humor, kterými jsem jindy oplývala zmizeli s jejím objetím. Na dotaz proč jsem najednou zticha, jsem jen stěží ze sebe vysoukala, že si užívám to ticho a poslouchám šumění řeky. Srdce mi bušilo, jako bych právě běžela maraton a ruce jsem měla zalité studeným potem stejně jako při zkoušce u tabule ve škole. Krk se mi stáhl jako by mi sám chtěl vzít poslední dech. Bylo to prostě vzrušující. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. A pak jsme odešli za ostatními chystat něco k večeři.
V ten večer mi to došlo - líbí se mi holky a co víc, právě jsem si uvědomila, že asi jednu miluju.
Celý zbytek prázdnin jsem to uvědomění si i tu kamarádku nemohla dostat z hlavy. Pak jsem se ale začala bát. Co si o mě budou asi říkat ostatní, kdyby přišli na to, že se mi líbí holka? A je to opravdu tak, není to jen nějaké momentální poblouznění, výbuch hormonů nebo prostě jen fakt, že se mi nedaří najít normálního kluka? Kluky mám přece ráda, je mi s nimi fajn, ba naopak s holkama je to těžký. Jsou panovačný, neuměj dělat legraci a furt každá z nich řeší nějaký šminky a jaký zase půjdou koupit přiblblý triko. Nakonec jsem si ze strachu z okolí tohle prostě zakázala, žádný holky. Je to totální hovadina a prostě to v sobě zabiju. Jsem normální a prostě jsem na kluky a basta!
A nakonec jsem opravdu sama sebe přesvědčila, že tohle je to správné a že jsem opravdu jen na kluky. Dneska už vím, že to bylo jen potlačení určitého svého já, které mi později nedovolovalo být úplně sama sebou. Byla jsem člověkem jen na půl, druhá polovina, bylo rozmazané cosi, ukryto a potlačeno.
Pak jsem našla lásku svého života, manžela, který je nejbáječnějším člověkem pod sluncem a já mám to štěstí, že je můj. Po deseti letech, co jsme spolu začali poprvé chodit, si mě dokonce zval. Jednoho dne to však „prasklo“. Šla jsem tedy s pravdou ven, svému muži to přeci říct můžu. Ano líbí se mi holky/ženské a vlastně se mi líbily vždycky. Po dlouhém povídání si o mé druhé potlačené a již léty zastřené polovičce mě začal manžel pobízet a podporovat v hledání si „kamarádky s výhodami“. Sám viděl, jak jsem najednou „rozkvetla“ a jak mám úplně jinou energii do života, do čehokoli. Nakonec se mi podařilo najít kamarádku, která měla stejně jako já rodinu, ale stejně jako mě jí k úplnému pocitu jakého si naplnění sama sebe chyběla žena. Vztah nakonec ukončila s obavami o rodinu díky svému novému těhotenství.
Nicméně mohu s určitostí říct: Ano, jsem bisexuál.
Tady by mnozí mohli podotknout a jistě tak i mnozí učiní, že jde jen o sex. Že jsem heterosexuál, který hledá, co doma nemá apod. Mýlíte se! Zaprvé nejde jen o sex. S oběma partnery jsem měla a mám hluboký vztah a nejsem zrovna typ, který by „hupsnul“ do postele s někým, s kým vztah nemá. A už je úplně šumák, jestli je to chlap nebo ženská. A na sex si doma opravdu stěžovat nemůžu, takže i ono vyřčení, že hledám, co doma nemá, zde není na místě.
Nejedná se ani o nerozhodnost, ani o zhrzení mužem či ženou. Dokonce se nejedná ani o potřebu experimentování či potřebu vyniknout. Jen prostě být sama sebou.
Tak co myslíte, existuje bisexualita?