Bezmoc a beznaděj lehce podléhají...

Můj příběh začal před čtyřmi roky tím nejkrásnějším, čím vůbec mohl-láskou-. Miloval jsem, měl jsem dobrého kamaráda a pohodovou rodinu. Neměl jsem si na co stěžovat a také jsem si nestěžoval. Myslím, že jsem byl i poměrně skromný. Rodičům jsem nikdy nevyčítal, že si nemůžeme dovolit jet k moři a že nejdál, kde jsem s nimi byl, je Praha. Jsou to až úsměvné vzpomínky na první dny po prázdninách, kdy si všichni vyprávěli, jak bylo na Kapverdách a že Baleáry jsou plny Němců… Vždy jsem se usmíval, a když se mne někdo zeptal, kde jsem byl, odpověděl jsem s lakonickým úsměvem, že u babičky. A právě babička je ten jediný člověk, který mnou nikdy nepohrdal, rodiče o mne měli mateřskou starost a měli mne rádi, nebyli by bývali schopni se mne zříci. Mám bráchu a malou sestřičku. A ona je také jediný a poslední důvod, proč jsem se ještě nevzdal, i když smrt nabízela pomoc. K. R. Popper kdysi napsal, že život je řešení problémů, rád bych mu věřil. Když byla maličká v plenkách, bylo mi dvanáct. Tenkrát jsem ji držel v porodnici v náručí, a když rodiče na chvíli odešli, slíbil jsem jí svou ochranu, pomoc v dobrém i zlém. Slíbil jsem, že tu vždy pro ni budu, aby se o mne mohla kdykoli opřít. Snad bych si to ani nepamatoval, kdyby se v tu chviličku, kdy jsem jí to vše šeptal do ouška, neprobudila. Otevřela očička, podívala se na mne, usmála a stiskla mi svou ručičkou palec a pak zase usnula. Byl jsem první, kdo viděl její oči. Bylo v tom něco tak krásného, že na to nemohu zapomenout dosud a neustále mi to připomíná můj slib. Slib, který jsem jako mladý muž dal dívce. Pro mne je slib daný ženě svátostí, kterou nesmím porušit a kdybych tak učinil, zničilo by mne vlastní svědomí. A myslím, že to je tak i dobře. Už když se chlapec narodí, v tu chvíli naň přechází ta přirozená povinnost zachránce a ochránce žen. Nerozumím, proč to tak nevnímají i ostatní, připadám si jako hluchý mezi slepými. Tři roky jsem pak miloval jenom svou maličkou sestřičku, ale pak přišel čas prvních lásek. Člověk za život pozná tolik protějšků a nakonec si vybere toho pro něj „nejlepšího“. Jenže na mně se osud dopustil křivdy. Ať už to byl Bůh, osud nebo prachsprostá pravděpodobnost já musel narazit na dívku, která je ta jediná pravá žena, v tak ještě útlém věku. Asi málokdo uvěří, jak obrovská láska může vzniknout mezi snad ještě puberťáky. Já miloval ji a ona mě, ale nikdy jsme to nedokázali jeden druhému říci. Chodili jsme kolem sebe jak omámení, hleděli si do očí s nadějí, se zbožnou úctou, že teď se to stane, že teď se ledy prolomí, že teď se obejmeme, že konečně ochutnáme lásku, ale nestalo se. Přiznávám, vinu nesu jedině já, to já nedokázal mluvit, jenže jak chcete mluvit, když vám krása, bere slova. Bylo to šílené, stačilo, aby s jedním z nás promluvil jiný protějšek a ten druhý byl tak zkoušený bolestí a v očích to utrpení. Nemuseli jsme spolu vlastně už ani mluvit, já ji rozuměl a ona mně bez jediného slova. Jenže ta dvě hloupá slova, která by změnila život, díky kterým bych teď tohle nepsal, jsem nebyl schopen říci. Dvě slova „Miluji Tě“. A tak jsem zmačkal štěstí a radost v životě jako kus papíru a hodil je do plamenů. Ten strašný a krásný rok uplynul, už nemohla, a tak si našla jiného. Možná zpočátku na truc, ale to už je jedno. Teprve, když člověk věci ztratí, uvědomí si jejich obrovskou hodnotu. Já se nevzdal, psal jsem jí básně, které jsem jí dal v ručně vázaných a vyšívaných sbírkách. Snažil jsem se a pořád se snažím beznadějně bojovat. A tak to trvá dnes již téměř čtvrtým rokem. Jsem docela i pohledný, a tak jsem neměl nouzi o dívky, ale musel jsem vždy odmítat, protože já miloval jen tu jednu jedinou. Já miloval její duši, její mysl a její tělo. Ale proč? Proč já musel poznat někoho takového? Proč ostatní vrstevníci slibují lásku jeden den jedné a za týden druhé dívce. Vždyť je to slib a já ho dal té jedné jediné- amour fati-. Dokázala se od toho všeho oprostit, ale já nemohu. Já nedokážu to stejné, stejně bojovat o jinou dívku. Vždyť by to byla lež, každé mé slovo, každý můj úsměv, protože by to byla jen kopie. Originál patří té jediné. Můj nelepší kamarád se bohužel odstěhoval a tak teď vlastně nikoho nemám. Stejně tak jsem ztratil i své rodiče. Budou se rozvádět. Pro matku jsem srab, protože se jí před otcem nezastanu, i když to není pravda. Pro otce jsem lhář, protože nevypovídám na policii proti své vlastní matce! Jsem já ten špatný?! Bohužel jsem překročil hranici dospělosti a tak postupem času možná skončím na ulici, ale nemám i já právo na oba rodiče a právo na lásku? Možná je to tak správně. Možná musím trpět, aby se měl dobře někdo jiný. A pokud bych to nechtěl a vzepřel se, trpěl by ten někdo jiný a já bych pak nebyl jiný než ten, kvůli kterému trpím já. Čeká mě maturita, bohužel se dobře učím a tak jsem skončil na gymnáziu, takže by logicky měla následovat vysoká škola, jenže na to nebudu mít peníze. Možná je to pro někoho směšné a jednoduché, jenže mě to pomalu ničí. Já mám srdce přetékající touhou milovat a rozdávat lásku, jenže je za to neustále trestáno. Jak jsem již napsal smrt je řešení a koneckonců je jedno, kdy přijde, což řekl již M. A. Aurelius. Ale je tu právě ten slib sestřičce, který mi v řešení brání. Chtěl jsem jít tak na vojenskou školu, dostat se do zahraniční mise, vydělat hodně peněz, aby sestra mohla mít lepší život než já, aby netrpěla a nikdy nestrádala. I kdyby mě tam zabili, je to má povinnost. Člověk se tak ani nediví a začíná chápat, co Němce vedlo k přimknutí k zosobnění zla. Nebylo co ztratit, člověk se chtěl světu a všem, kvůli kterým trpěl, pomstít. Bezmoc a beznaděj tak lehce podléhájí…